Od planet podobných Zemi po plynné obry a jejich měsíce.

— Planety —

V definici je planeta nebeské těleso, které obíhá okolo Slunce, má dostatečnou hmotnost, aby jeho vlastní gravitace překonala vnitřní síly pevného tělesa, takže dosáhne tvaru odpovídajícího hydrostatické rovnováze (přibližně kulatého) a vyčistilo okolí své dráhy. Snímání planet bude v následujících letech těžší kvůli nízkým deklinacím a to dobrému seeingu vůbec nepřeje.

— Planety a jejich fotografování —

Dříve, před objevem fotografie a vlastně i dlouhá léta po něm nebylo možné uspokojivě zachytit detaily na planetách lépe než kresbou. Zkušený pozorovatel, který měl alespoň minimální výtvarné nadání a k dispozici často i o dost skromnější vybavení, než jaké dnes máme k dispozici běžně my, dokázal zvěčnit neuvěřitelné obrazy planet nebo Měsíční krajiny a zprostředkovat je tak všem, kteří neměli možnost něco takového normálně spatřit a vytvářeli cenný materiál v době kdy ještě u žádné planety nebyla ani jedna umělá družice. Galileo Galilei, Johann Hieronymus Schröter, William Herschel, Eugène Michel Antoniadi, Edward Emerson Barnard a v neposlední řadě také Karel Anděl a Josef Sadil - to je jen hrstka astronomů, kteří se zabývali cíleným pozorováním planet a jejich výzkumem.

Co je důležité vzít v potaz při fotografování planet? Z pohledu záznamového zařízení je rozlišení Mono CCD kamer rovno fyzickému u barevných je interpolováno. Nyquistovo pravidlo hovoří o ideálním vzorkování, přičemž využíváme Dawesův limit dalekohledu. Velikost obrazu je ideální, aby na jeden pixel připadal úhel rovný třetině až polovině teoretického limitu dalekohledu, přičemž tuto velikost je nutné přizpůsobit (snížit) stavu atmosféry, rozlišení je dobré volit co nejvyšší (fyzické) které může kamera nabídnout, viz. příklad 3. Pozor na přesamplování viz. příklad 1 - což je asi nejčastější chyba astrofotografů planet - vzniká problém s delší expozicí a tím i ztrátě detailů větší zvětšení není vždy nejdůležitější, nebo naopak na podsamplování viz. příklad 2, nedostatečné ohnisko pro využití rozlišovací schopnosti dalekohledu.

Velmi důležité je fotografovaný objekt při maximální hloubce ostrosti mít spíše větší (ale ne na úkor kontrastu samotného) a tmavější (protože při ostření se zvyšuje samotný kontrast a světlost, přepaly již při snímání jsou, ale měly by být v minimální možné míře...obzvlášť Měsíc). Nesmíme ale dopustit podexponování. Expozice zkoušíme do té míry dokud se netvoří přepaly, pak můžeme z 1/10 ubrat, respektive pod saturaci barevného senzoru. Volíme raději vyšší citlivost a kratší expozici protože při úpravách a zpracování šum z větší části eliminujeme skládáním. Více obrázků (v sekvenci) snižuje totiž vliv turbulence a snižuje šum detektoru i když ostřením se opět navrací. Vliv na šum má i kvalita detektoru, záleží i na stavu atmosféry Země. Minimum je 150 snímků v kvalitě 90% u webkamer a jiných podobných zařízení je nutné snímků složit více pro stejně kvalitní snímek. Automatické nastavení kamery nepoužívám, někteří astrofotografové doporučují delší expozice s minimální úrovní zisku, vyvážení bílé pracuje dobře v Auto režimu, jas snižuji na minimum, nevylézá tolik šum na tmavém pozadí, na obrázku by neměli být přesaturované artefakty. Histogram musíme "naplnit" do dynamiky kamerky nebo záznamového zařízení, v případě rozdílných jasů je to o citu fotografa a toto hledisko můžeme sledovat pouze s rezervou. Výpočet pro tuto úlohu prostě není vždy přesně určený.

Dle obecně uznávaných metod ( i dle konzultace s Martinem Myslivcem ) dobře fungující postup, minimalizující šum, použitelný s kamerou, kde lze nastavovat expoziční dobu a zisk kamery je tento:

• nastavit zisk na minimum (dobře vyrobená kamera je obvykle nastavená tak, že využívá celý dynamický rozsah senzoru)
• nastavit expoziční čas o trošku nižší, než při kterém už se nejjasnější místa obrazu dostanou do saturace
• pokud vyjde rozumný čas s ohledem na záměr, seeing a typ snímku, nechat to tak a snímat
• pokud vyjde expoziční čas moc dlouhý, nastavit použitelný čas, a proexponování dohnat vyšším ziskem kamery
• je - li v tomto případě výsledek špatný, přizpůsobit optickou soustavu ( vzít si větší průměr, nebo zmenšit velikost objektu na senzoru - zkrátit ekvivalentní ohniskovou vzdálenost ), nebo na to proexponování rezignovat, a poměr S/N nahnat složením více snímků ( což je ale limitováno změnou vzhledu objektu v čase - otáčení planety, změna struktur na povrchu Slunce )

Snad jedinou vyjímkou je silná erupce na Slunci, snímaná v H-alfa. Tam se může stát, že pokud by fotograf chtěl erupci nepřepálenou, tak zbytek disku bude velmi tmavý, skoro neviditelný, pak se prostě daná erupce musí ignorovat, a udělat nějaký kompromis. Stejně i v příkladu expozice, kde je možné vyfotit povytažením gammy Slunce i protuberance na okraji slunečního disku jedinou expozicí i s jednoduchým etalonem a 8 - bitovou kamerkou.

U Měsíce ještě bývá problémem přepálení jasných valů kráterů a světlých vyvrženin, s více než 8 - bitovou kamerou je to v pořádku, krátery se dají udělat nepřepálené. S 8 - bitovou to je trochu problém, a obvykle je třeba nějaké lokální přepaly dovolit, aby zbytek nebyl moc tmavý, a nebo použít převodní tabulku (LUT) či gamma křivku podobně jako u předešlého případu se Sluncem a protuberancemi.

Tip: zaostření věnujte větší přípravu a delší čas. Při proměnlivém seeingu je těžké zaostřit, ale nenechme se zmást tím, že máme zaostřeno, když tomu tak opravdu není. Odměnou nám bude ostřejší obraz a finální snímek. Velkou výhodou je motorové ostření, nejen že eliminujeme vibrace, ale v průběhu sekvence, můžeme ovlivňovat ostrost snímaného obrazu. U planet používejte nejkontrastněji zobrazený kanál, zpravidla kanál G jako referenční (záleží na kamerce), s hrubou expozicí, na určení podmínek je kanál B ideální, klidný je pouze při vynikajících podmínkách. Velmi důležité je ovšem přizpůsobit ohnisko, kamerku, přístroj, expozici a další aspekty při fotografování momentálním podmínkám ve všeobecné rovině. Využívejte každou možnou chvíli u dalekohledu na 100%. Pokaždé to je ale pořádný kus alchymie.

Vzorce pro výpočet správné délky, tedy časového úseku pro jednotlivý kanál t při snímání jsou trošku složitější, ale myslím, že následující schéma vysvětluje velmi dobře problematiku rotační distance. Při fotografování sekvencí musíme tedy brát v potaz tyto distanční časy, při fotografování Jupitera je jakýkoliv prodleva znát mnhem více. Při snímání mono kamerou je pro finální RGB nebo (IR)GB kompozit nutné filtrové kolo nebo šuplík na filtry, zamezíme tím rotaci snímku mezi jednotlivými kanály a rychlé výměně filtrů v sekvencích. U Merkuru a Venuše někteří astrofotografové používají mnohem delší časy na kanál než je možné spočítat na danou ohniskovou vzdálenost. Viz. následující schéma - Zdroj: https://alpo-astronomy.org/.